Oslavy 20. výročí pádu železné opony byly v České republice často spojovány s otázkou, zda máme co slavit. Zdálo se, že na přípravě oslav kulatého výročí sametové revoluce se projeví pro Čechy tak typická skepse a frustrace z politického vývoje v zemi v posledních letech. A přestože v průběhu roku 2009 nic nenasvědčovalo tomu, že by se na podzimní jubileum něco chystalo, počet akcí byl nakonec poměrně rozsáhlý. Ostatně příležitost něco slavit si Češi nechají ujít jen zřídkakdy. Zmiňovaná otázka po smyslu oslav se tak nejen díky změně interpunkčního znaménka nakonec proměnila ve zvolání, které se stalo mottem hlavního happeningu pořádaného v Praze: »Máme co slavit!«

Už v roce 2007, tedy dva roky před výročím, byla založena obecně prospěšná společnost Opona, která se stala hlavním organizátorem většiny projektů s cílem připomenout a oslavit dvacet let od pádu komunismu v tehdejším Československu. Skutečnost, že zakladateli sdružení Opona byli mladí lidé, kteří v roce 1989 byli ve středoškolském věku, i nestátní forma sdružení byly příznačné: Hlavními iniciátory oslav byli většinou mladí lidé a nestátní organizace. Ostatně ani projekt »Himmelweit gleich – Široko daleko stejně?« v tomto ohledu nebyl výjimkou.

O.p.s. Opona přišla s několika významnými akcemi už v průběhu roku 2009. Mezi nejviditelnější z nich patřila patrně výstava s názvem Kalendárium totality. Na jaře vyrostla v centru Prahy na náměstí Republiky stylizovaná autobusová zastávka, na které se prostřednictvím fotografií a textů mohli kolemjdoucí dovědět o hlavních dějinných zlomech i o každodenním životě v socialistickém Československu, Maďarsku, Polsku a NDR. I díky výhodné poloze budila »zastávka« velký a oprávněný zájem, přesto byla již po pěti týdnech odstraněna. Jako putovní výstava se pak objevila na krátkou dobu ještě v několika městech České republiky a na pár dní v listopadu také znovu v Praze. Nabízí se ovšem otázka, proč výstava nedostala větší časový prostor a nezůstala instalovaná o něco déle, jako např. podobným způsobem koncipovaná, i když spíše na místní události zaměřená výstava o pokojné revoluci ve východním Německu na berlínském Alexanderplatzu, která byla nedávno prodloužena až do podzimu 2010.

V rámci oslav se uvedení do života již bohužel nedočkal plánovaný »Trenažér totality«, který se nepodařilo zrealizovat z finančních důvodů. Mělo se jednat o rozsáhlou interaktivní zážitkově-vzdělávací expozici, která by umožnila návštěvníkům prožít »na vlastní kůži« specifika spojená s životem v komunismu v Československu v letech 1944 – 1990. Návštěvník by si v této expozici zvolil virtuální postavu, za kterou by pak dělal důležitá rozhodnutí spojená s její životní dráhou. Tento ambiciózní projekt, na kterém se podílela řada umělců, pedagogů i historiků, zatím existuje pouze ve fázi modelu. V současné době se ale stále jedná o jeho realizaci a umístění. Jednou ze zvažovaných variant je bývalá věznice Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti.

Dalším z projektů sdružení Opona bylo divadelní představení s názvem »Osobní anamnéze«, na jehož vzniku se podíleli mladí divadelní herci a studenti divadelních škol, kteří v době pádu železné opony chodili nanejvýš do školky. Potvrzuje to i podtitul představení »V roce 1989 mi bylo pět... jakoby se to zastavilo o moji kůži«. V představení rozvíjejí své nejranější a dětskou optikou pokřivené vzpomínky, využívají ale i metody orální historie a do akce zapojují například i vyprávění svých rodičů a prarodičů. Představení se ovšem neobrací pouze do minulosti, ale zajímavým způsobem reflektuje právě i mediální kolotoč spojený s oslavami 20. výročí pádu komunismu. Mezinárodním i věkovým složením herců (kromě českých účinkujících se v představení objevili i herci z Polska a Slovenska) se tento divadelní projekt asi nejvíce přibližoval projektu »Himmelweit gleich – Široko daleko stejně« a i jeho vyznění mělo řadu společných prvků. Mladá generace, která nemá s životem v totalitě přímou zkušenost, má spíše potřebu klást otázky, než hodnotit.

Nejvíce akcí připadalo v České republice na 17. listopad 2009, tedy na den výročí brutálního zákroku komunistické policie proti pokojné studentské demonstraci, který v Československu odstartoval masové protesty proti komunistickému režimu a vedl nakonec i k jeho svržení. O.p.s. Opona na tento den zorganizovala rozsáhlý happening s názvem »20 let bez opony – Máme co slavit!«, kterého se zúčastnilo několik tisíc lidí. Stejně jako před dvaceti lety se i v roce 2009 vydal průvod většinou mladých lidí po původní trase studentské demonstrace z Albertova na Národní třídu, kde tentokrát nebyl zastaven kordonem policistů ale velkým pódiem, na kterém v průběhu večera vystoupila řada populárních hudebních skupin. Organizátorům se nakonec úspěšně podařilo vyhnout zpolitizování akce, které logicky a reálně hrozilo. Jediným politikem, který tak na pódiu vystoupil, byl nakonec exprezident Václav Havel. Havel byl také iniciátorem koncertu, který proběhl o tři dny dříve 14. listopadu v prostoru Pražské křižovatky a na kterém vystoupila řada jeho přátel a příznivců, kromě jiných i Lou Reed, Suzanne Vega nebo Joan Baezová.

Výročí pádu železné opony se chopily i vědecké organizace zabývající se novodobými českými dějinami - Ústav pro soudobé dějiny při Akademii věd a poměrně nedávno vzniklý Ústav pro studium totalitních režimů. Kromě rozsáhlých a dobře zpracovaných internetových prezentací s obrovským množstvím archivních dokumentů a fotografií připravily i několik tematických konferencí a menších výstav.

Oficiální státní místa a představitelé České republiky se k oslavám postavili spíše rezervovaně prostřednictvím několika »povinných« pietních akcí. Kritiku sklidil zejména prezident Václav Klaus za to, že 17. listopad oslavil kromě tradičního položení věnců u pomníku na Národní třídě už jen křtem vlastní knihy o historickém významu 17. listopadu 1989. Na Pražském hradě se jiná oficiální oslava nekonala, a to s odůvodněním, že Čechům jsou údajně bližší »méně okázalé akce«. Ostře kritizován byl Klaus navíc za výběr osob, kterým udělil v tomto jubilejním roce státní vyznamenání. Mezi laureáty se tak objevil i populární zpěvák Karel Gott, který je pro mnohé symbolem kolaborace s komunistickým režimem.

Klausova kritéria »měně okázalé akce« ostatně splňoval i mezinárodní projekt »Himmelweit gleich – Široko daleko stejně«. Sice nevzbudil takovou mediální pozornost, jako projekty o.p.s. Opona, velice dobře ale doplňoval celkový obraz oslav o mezinárodní srovnání. Podobná výstava se v Praze neobjevila.

Většina akcí, které se v roce 2009 konaly v České republice u příležitosti 20. výročí pádu železné opony, nebyla organizovaná státem, ale vznikla z iniciativy nevládních organizací a často za obrovského úsilí a osobního nasazení organizátorů. Přestože by se mohlo zdát, že tato skutečnost svědčí o liberalizaci české společnosti, kdy stát už není direktivním orgánem, který rozhoduje o tom, co a jak se má kdy slavit, větší podpora a méně byrokratických a politických klacků pod nohy by možná nebylo na škodu. Nakonec se ale i přesto, že stát nechal oslavy na lidech a do jejich organizace zasahoval pouze minimálně a stejně minimálně je i podporoval, ukázalo, že lidé a zejména mladí lidé, si uvědomují důležitost tohoto dobového mezníku a že ho chtějí a umí patřičně oslavit. Vědomí osobní zodpovědnosti za udržení živé památky na události roku 1989 dobře vyjadřuje prohlášení členů sdružení Opona: »Nemůžeme dnes očekávat žádnou další revoluci. Ani nechceme, máme přece režim, po němž jsme toužili. Slyšíme z mnoha úst pravdivou větu, že demokracii máme takovou, jakou si zasloužíme. Pojďme tedy každý z nás svým osobním přístupem a zodpovědností spoluvytvářet naši společnost takovou, abychom se museli stydět co nejméně. Nenechme se odradit, protože máme co slavit!«

Miloslav Man (Praha) je absolventem Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde studoval aprobaci německý jazyk a dějepis. Od roku 2006 pracuje na částečný úvazek jako vědecký pracovník na Univerzitě Pasov na katedře didaktiky dějepisu v rámci česko-německého projektu Jak přibližovat region přes hranice a věnuje se přeshraniční regionální výuce dějepisu.